Václav Hanka se narodil v Hoříněvsi dne 10. 6. 1791. Vystudoval gymnásium v Hradci Králové a poté filosofická studia v Praze. Tam se seznámil s Dobrovským a jako první začal používat jeho pravopis v tisku. Začal vydávat své písně a "Noviny a Prvotiny Vídeňské". Proto byl povolán do Vídně, kde dokončil právnická studia. Potom jen 2 roky učil na Pražské univerzitě, protože mu bylo jeho učení zakázáno. Na rozloučenou vydal svým žákům Český pravopis.
V roce 1817 byl vyslán do kostela prý najít mezi haraburdím šípy Žižkovy. Při probírání mu padly do oka staré kancionály a když vzal první do ruky, spadly žluté pergameny rukopisu na zem. Druhého dne byl pak sepsán na radnici protokol o nalezení rukopisu Královédvorského.
V roce 1858 byl zažalován, že Rukopis je falsifikát. Tento proces však Hanku natolik vyčerpal, že 12. 1. 1861 skonal.
"Za rakví nesl mladý hrabě Kounic rukopis Kralodvorský na polštáři věncem bobkovým korunovaný". Na 20 000 lidí ho doprovázelo.
Více informací na: zkoumání Rukopisů královédvorského
Hanka byl muž lidu a zůstal jím až do své smrti. Chodíval v dlouhém kabátě, v modrých spodkách, s bílým kloboukem na hlavě a s obnaženým krkem.
Byl postavy tiché, poněkud nahnuté s usmívajícími se ústy. K každém ohledu byl bezpříkladně úslužný. Ve společnosti byl rád vesel, žertoval a bavil se nenuceně, srdečně a prostě. V posledním čase ale, když nájezdy činěny jsou na pravost rukopisu Králodvorského v Pražském "Tagesbotu" byl neobyčejně ba až nápadně dráždivý, tak že každá i sebe nevinnější narážka na věc toho druhu přivedla ho do prudkosti skoro vášnivé."
V den Hankova úmrtí roku 1861 sestavil se zvláštní sbor, kterýž po všestranném uvážení usnesl se, Hankovi k oslavě a městu Dvoru Králové ku zvelebení, postaviti Hankovo divadlo. Nežli však s myšlénkou tou členové u veřejnost vystoupili, tázali se dříve jednotlivých občanů Kralodvorských, jak mnoho by asi hodlali přispěti, kdyby to ku stavbě pomníku nadzmíněného skutečně přišlo? A hle, přislíbené příspěvky dosáhly sumu tří tisíců zl.r.č. na hotovosti, mimo jiné řemeslnické práce, povozy atd. Na tomto základě otázal se též sbor zastupitelstva městského, co by ono ve prospěch stavby Hankova divadla z důchodů obecních učiniti zamýšlelo?"
Tolik k úplným začátkům Hankova divadla od Antonína Konsta.
 |  |
Hankovo divadlo má v základech položeny dva základní kameny. První kladení nastalo v roce 1867. Po tomto aktu následovalo obvyklé klepání kladívkem na kámen ku zdaru stavby. Další kladení se vztahuje k roku 1873, 16. dubna. Opět bylo na kámen poklepáno a pronesena hesla jako: "Na zdar svornosti našeho města", "Sláva vlasti, sláva králi", "Spolku divadelních ochotníků" a další. Novorenesanční budova byla na svou dobu vynikající stavbou a mluvilo se o ní po celých Čechách. Se stavbou jsou spojena jména architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze.
První práce na přestavbě byly provedeny v z ávěru roku 1969. Původní projekt počítal s úpravou 1. patra, přízemí a sklepních prostor. Později byl projekt rozšířen o využití půdních prostor, což se v budoucnu ukázalo jako nezbytné pro vlastní práci klubového zařízení.
Kompletně předělán byl i hlavní sál.
Okrasné mřížoví na střeše divadla bylo odcizeno. Díky němu byla podobnost mezi Národním Divadlem a Hankovým domem.
Hankův dům byl slavnostně otevřen a znovu zpřístupněn veřejnosti 24. ledna 1976.
Když byla v roce 1904 prováděna první rekonstrukce Hankova domu, byly přestavěny některé prostory budovy a upraven i hlavní sál. Při té příležitosti rozhodla správa města pořídit na jeviště novou oponu. Práci zadali malíři Vladimíru Županskému. V jeho práci je vidět i vliv jeho učitele Vojtěcha Hynaise. Poslední prací Vladimíra Županského je opona Vinohradského divadla a Hankova domu. Před poslední rekonstrukcí budovy byla opona v roce 1969 sňata, uznána jako umělecky i historicky cenná a byla pojata do mobiliáře uměleckých předmětů. V roce 1980 byla odborně zrestaurována a opět se stala součástí jeviště Hankova domu. Námětem opony je rukopisná báseň Jelen.
Běháše jelen po horách,
po vlasti poskakova,
po horách, po dolinách,
krásná parohy nosi.
Krásnýma parohama
hustý les proráže,
po lese skákáše
hbitými nohami.
Ajta, junoše po horách chodíva,
dolinami chodíva v luté boje,
hrdú braň na sobě nosíva,
braniu mocnú rozráže vrahóm shluky.
Nenie juž junoše v horách !
Podskoči naň zdě lstivo lutý vrah,
zaměši zraky zlobú zapolena,
uderi těžným mlatem v prsi, -
zevzněchu mutno žalostiví lesi, -
vyrazi z junoše dušu, dušicu !
Sě vyletě pěkným, táhlým hrdlem,
z hrdla krásnýma rtoma.
Aj, tu leže, teplá krev
za dušicú teče za otletlú,
syrá země vřélú krev pije.
I by v každěj děvě po žalním srdečcě.
Leže junoše v chladnéj zemi,
na junoši roste dubec, dub,
rozkládá sě v suky šíř i šíř.
Cházievá jelen s krásnýma rohoma,
skáče na nožiciech rúčiech,
vzhóru v listie piená táhlé hrdlo.
Sletajú sě tlupy bystrých krahujcev
ze vša lesa sěmo na sěn dub,
pokrakujú na dubě všici:
"Pade junoše zlobú vraha !"
Junoše plakachu vše děvy.
